Pavoučí cesta

To se takhle jednou vracíme se štěnetem a drahou polovičkou domů z dovolené. Cesta dlouhá, muž řídí a štěndo se mezitím rozhodlo, že udělá páníčkům radost a upraví jim maličko kufr. 

Párkrát zvíře okřiknu a pak svůj boj s větrnými mlýny vzdám, protože si hodlám užít poslední vteřiny euforie z báječné dovolené. Zvíře to ví, paničku zná, zvíře ví, že panička s ním nemá trpělivost, a proto ho nějaké to okřiknutí neodradí od jeho záměru stát se módním designerem. Patřičně nám to dává najevo hlasitým štěkotem, asi radost, jak se dílo podařilo. 

Jen tak, aby se neřeklo, se na nás občas skákne podívat. Skočí na zadní sedačky a tváří se jako ředitel vesmíru. Že by se chtěl přesvědčit, že nový kufr bude opravdu překvapení a nedíváme se? A páníček? Zkouší se (mě) utvrdit o tom, že ho zajímá pouze volant a cesta před ním. Je to přece chlap a designu nerozumí, tak proč by se míchal do mé debaty s naším puberťáckým psem, co se rozhodl, že jako první stafford prorazí do světa automobilového desingu. 

Než abych tohle všechno pozorovala, raději si ustelu na svém předním sedadle, a pomalu se uchyluji ke spánku. Už už skoro spím a v tom najednou slyším: "ježišmarjá! vidíš to?!" Cuknu sebou tak, že skoro vypadnu předním oknem a hned se otočím na našeho puberťáka, abych zjistila, jestli se mu opravdu povedlo vyrvat zadní sedačku! Prosím ať to není sedačka, ať to není sedačka... Uf, štěně asi usnulo, sedačka stále na místě. Znovu slyším: "no tak vidíš to?!" Přesunu svůj pohled dopředu před auto, hledám někde nějakou díru v silnici a těším se, že zase povedeme tu bezvýznamnou debatu o tom, v jakém stavu jsou naše české silnice. "No tak dáš ho konečně pryč?!" 

Najednou se rozjasnilo slunce a já vidím, jak se přímo před nás spustil obrovský zelený pavouk! V očích se mi rozsvítily dolary, no víte přece že pavouci nosí peníze ne? Kde jen můžou být? Z mého snění mě probudí drcnutí do mé levé paže a pohled mého drahého, který se nemůže dočkat, až ta věc zmizí z jeho volantu. Nemá to být naopak? Nemám vyskočit za jízdy z auta a křičet na něj, že dokud ta bestie bude v autě, že se do něj v žádném případě nevrátím a stěhuji se zpátky k mamince? No víte, jako kdyby tam byla myš, to by byla jiná. To bych vylétla předním sklem jako Superman. Ale teď je ze mě Batman, ochránce. 

Beru tablet, který mám položený v klíně, udělám rychlý výpad k volantu a už si to pavouk štráduje po mém mini tabletu směrem ke mě! No, je opravdu ohavný a když se tak na něj dívám, nejsem si jistá, kde ty prachy schovává! Mám podezření, že mi maminka lhala, podobně jako s Ježíškem, Mikulášem, čerty... Mami?! S drahou polovičkou jsme sehraní, otevírá okno spolujezdce a já vyhazuji pavouka z okna. Už je pryč, jsme zachráněni! Pomalu se uklidňuji, pubescent nás opět kontroluje s výrazem: jakože cože? To myslíte vážně? Jako správný puberťák sebou plácne do kufru za doprovodu velmi hlasitého povzdechu. Vedle mě se ozve "No, ještě, že se moc nebojím." What?! Byl tady poslední dvě minuty, já myslela, že nám šlo o život! A pak svým úžasně klidným hlasem prohlásil: " To víš, kdyby to tak nebylo, tak jsme se mohli klidně vybourat".

vaše Penetronelka